Žaneta

Je jedna hodina ráno a já sedím v čekárně na pohotovosti se svou rok a půl starou holčičkou.

Vrací se mi ten strach. Ten známý svíravý pocit v hrudi. Myslím na to nejhorší.

A právě proto píšu tenhle text. Protože ten pocit beznaděje znám až moc dobře. Kolikrát jsem ho v životě cítila.

Nikdy jsem neměla strašné dětství. Možná náročnou pubertu, toxický vztah, hledání sama sebe ve světě dokonalých těl, ideálních vah a pocitu, že nikdy nejsem dost.

Ale to všechno byla jen období. Období, která přijdou a odejdou.

Ať chceme nebo ne, vždycky nám zůstane jen jedna volba, buď se rozhodneme jít dál a ono nás to posílí, nebo se rozhodneme zůstat stát a ono nás to časem sežere.

Mezi tím nic není. Máme jen volbu.

Věřím, že žijeme pro lásku.

Lásku k rodině, k přátelům, k cestování, k obyčejným radostem.

Buď žijeme v lásce, nebo ve strachu, lítosti, závisti. Volíme každý den, i když o tom často ani nevíme.

Po několika letech trápení a zlomeného srdce jsem poznala lásku opravdovou.

Ne tu z časopisu. Skutečnou. Takovou, která má chyby, problémy, ale stojí za to o ni bojovat.

A z téhle lásky přišla další. Po nádherné dovolené na Srí Lance jsme si přivezli zasnoubení… a aniž bychom to tehdy tušili, i naši Rozalku.

Moje těhotenství nebylo lehké. Strašné nevolnosti, žádná euforie, žádné "nejkrásnější období".

Navíc těhotenství, které jsme ani jeden neplánovali. Nepochopení. Nenacítění se na sebe.

Bylo mi strašně. Byla jsem těhotná, plná hormonů, ztracená… a hlavně sama. Hodně sama.

A když už se mi konečně začalo dělat lépe, 21. 7. 2022 ve 24. týdnu těhotenství se všechno zlomilo. Otevřel se mi čípek, aniž bych cokoliv cítila. Do těla se mi dostala silná infekce. Tělo udělalo to jediné, co mohlo…zachránilo mě. Naše Rozalka se narodila příliš brzy.

Drželi jsme ji v náručí. Loučili se. Čekali jsme, až naposledy vydechne.

A její malá dušička odejde… a přijde zase ve správný čas.

Rozalka zemřela druhý den.

Za ten jediný den nám ukázala, kdo v životě opravdu stojí za to. Změnila nám pohled na svět. A paradoxně nás s manželem ještě víc spojila. Ukázala nám, že spolu zvládneme všechno.

První týdny bez ní byly prázdnota. Člověk je na pokraji šílenství. Život jde dál… ale já v něm najednou neuměla žít. Chtěla jsem se smát, ale jakmile jsem to zkusila, něco ve mně zakřičelo: "Nemáš právo se smát." "Jak můžeš být šťastná, když ti umřelo dítě?" Tyhle pocity byly jako nádor, který mě chtěl sežrat.

Začala jsem malovat. Psala jsem Rozalce dopisy. Všechno, co jsem jí nestihla říct, jsem psala.

Byla to moje terapie. Časem bylo dopisů míň a míň… až jsem je psát přestala.

Tohle není důvod přestat žít. Rozalce jsem slíbila, že budu ta, kterou si vybrala. Veselá. Milující život. Protože já život miluju. I přes to, co mi nadělil.

Půl roku bylo strašných. Bála jsem se lidí. Bála jsem se otázek. Dokonce přišly i gratulace po návratu do práce. Gratulace k miminku, které nemám. Bylo to jako bodnutí přímo do srdce.

Každý se se ztrátou vyrovnává jinak. Mně pomohlo mluvit. Vyprávět svůj příběh znovu a znovu. A s každým dalším vyprávěním bolest trochu odcházela.

Po novém roce jsem si řekla: Je čas. Je čas začít znovu žít.

Rok 2023 byl zlom. MasterChef. Svatba. Cestování. A naše dušička si nás našla znovu.

Druhé těhotenství nebylo jednoduché. Zase nevolnosti, ale víc pochopení. Manžel byl parťák.

A přesto… ve 22. týdnu mi doktorka řekla, že se znovu otevírám. Myslela jsem, že se zblázním. Zase? Proč? Co dělám špatně? Operace. Klid na lůžku. Strach. Ale tentokrát jsme to zvládli.

Naše holčička se narodila předčasně. 22 dní jsme zůstali v nemocnici. Ale dnes máme doma zdravou, nádhernou lásku.

Věděla jsem jedno. Nechci dítě jako náplast. Chtěla jsem ho až ve chvíli, kdy uzdravím samu sebe. Až se znovu naučím milovat život se vším, co mi dal.

Padáme celý život. A znovu se učíme chodit. Pokaždé je to jinak těžké. Ale kdo opravdu chce a věří, ten se jednou naučí i běhat.

Posílám sílu všem, kdo zažili ztrátu. Všechno, co cítíte, je v pořádku.

Jen si nezakazujte být šťastní. 🤍

Žaneta Kavala