Tereza - já

Už jako malá jsem milovala náš starý šuplík s fotkami. Fascinovalo mě, že z kousku papíru můžu cítit příběh babičky, kterou jsem nikdy nepoznala, nebo vidět rodiče, když byli ještě děti. Možná i proto miluju černobílé fotky, v té jednoduchosti je pravda.

Dětství ale nebylo jednoduché. Narodila jsem se jako nemanželské dítě, a i když se rodiče dali nakonec dohromady, způsobilo to víc škody než užitku. Domov pro mě nebyl útočiště, spíš bojiště plné strachu. Možná protože se babička k mámě nechovala taky hezky, možná v tom hrál roli alkohol, možná táta, který měl nereálné nároky jak na sebe, tak na ostatní...To, co jsem milovala, jsem dělat nesměla. To, co mi nešlo, jsem musela dělat stále dokola. Když jsem neplnila úkoly podle představ, přišel na řadu pásek, prut, vařečka nebo cokoliv, co bylo zrovna po ruce.

Začala jsem o sobě pochybovat, při každém pohledu do zrcadla jsem cítila větší a větší nenávist. A postupně se ze mě stal můj největší kritik. Když bolest uvnitř přerostla únosnou mez, začala jsem ji nahrazovat bolestí fyzickou. A nakonec jsem se pokusila všechno ukončit.

Když jsem se probudila v nemocnici, vztek vystřídal nutkavý pocit něco změnit. Pochopila jsem, že nemá cenu ukazovat prstem na rodiče, nebo dávat vinu okolnostem, teď musím vzít život do svých rukou.

Nebylo to ale zdaleka tak jednoduché, jak jsem si představovala. Moje touha založit velkou idilickou rodinu narazila jak na zdravotní problémy, tak na fakt, že jsem si vybírala partnery právě na základě toxických vzorců, které jsem tak dobře znala z dětství. Ale právě díky nim mám to nejkrásnější a nejcennější v životě, svoje syny. To oni se stali mou obrovskou hnací silou. Nechtěla jsem být jen dobrá máma, chtěla jsem být vzorem. Ukázat jim, že stojí za to bojovat za své sny, i když to někdy znamená krev, slzy a pot. A tak jsem se vrátila k tomu, co mě vždycky táhlo, k focení. Všechno jsem se naučila od píky, sama... a v každé podařené fotce jsem nacházela kousíček sebe a postupně jsem ty dílky skládala dohromady. Taková moje terapie fotkou.

Otevřít velké studio, když jsem byla ještě na druhé mateřské, navíc těsně po všech covidových opatřeních a s půjčkou na krku, byl obrovský risk. Ale právě ten risk mě posunul nejdál. Dnes se živím tím, co miluju a co mě neskutečně naplňuje, protože nejde jen o hezké fotky, ale o to najít krásu v každém člověku a ukázat mu ji, i když on sám pochybuje.

Na mé cestě mi vždy pomáhalo psaní básniček, deníku a nejvíc ze všeho moji přátelé a terapie, na kterou stále docházím. Řeším úzkostnou poruchu. Učím se rozeznávat, kdy ke mně promlouvají jen hlasy minulosti a kdy jsem to opravdu já. A že ne vždy je potřeba chránit sebe a děti, jako by nám šlo o život, protože teď už nejde... Právě teď totiž prožívám nejkrásnější období mého života.

Teď když se vidím v zrcadle, cítím hrdost, jsem na sebe opravdu pyšná . Ne protože jsem dosáhla svého cíle, ale kvůli cestě, kterou jsem se rozhodla jít a nenechala se odradit pochybovačemi zvenčí a ani uvnitř sebe. Jsem šťastná a z celého srdce vděčná za všechno co mám! A jsem si jistá, že na mě na mé cestě čeká ještě mnohem víc.

Tento projekt chci věnovat právě nám. Ženám, které si nesou své těžké příběhy někdy úplně samy.

Ženám, které padly, zvedly se a pomáhají zvedat i ostatní.

Pokud cítíš, že i tvůj příběh by mohl inspirovat – napiš mi na mail info@tb-foto.cz.

Tvůj příběh má smysl. A tvá síla si zaslouží být vidět.

Řešíte Vy nebo někdo z Vašich blízkých obdobné problémy? Obraťte se na www.terapie.cz. pro dlouhodobou odbornou pomoc, nebo bezplatně na Krizová centra pro okamžitou odbornou pomoc.