Pavlína

Vložte svůj text...

Nikdy jsem si nemyslela, že budu jednou psát něco takového.

Ale mlčení bolí víc než pravda.

Bylo mi šestnáct let, když jsem se zamilovala. Jemu bylo čtyřiadvacet.

On pracoval, já chodila do školy. Věřila jsem mu. Věřila jsem, že láska znamená oběť, trpělivost, podporu.

Když neměl dost peněz, začala jsem chodit na brigády.

Když jsme chtěli vlastní bydlení, přispívala jsem na nájem i jídlo.

Chtěla jsem domov. Teplo. Bezpečí.

Vzali jsme se.

Týden po svatbě mi bylo jednadvacet.

A pak se začalo drolit všechno, čemu jsem věřila.

Lži.

Erotické stránky.

Zprávy jiným ženám.

Kamarádkám. Sousedce.

A já to pořád omlouvala. Sobě i jemu.

Pracovala jsem dvě práce.

Padala jsem únavou. Doslova jsem se zhroutila do postele a spala tvrdě, beze snů.

A zatímco jsem spala, on mě nepřestal překračovat.

Onanoval mi do vlasů.

Do spodního prádla.

Do podprsenek, kalhotek.

Neptal se. Nezastavil se.

Já jsem spala, vyčerpaná, zlomená, a on si bral moje tělo, jako by mu patřilo.

Když jsem to zjistila, nedokázala jsem to pochopit.

Když jsem to pojmenovala, bolelo to ještě víc.

Jednou u mě přespala kamarádka.

Druhý den mi volala, že má špinavou mikinu, že to vypadá, jako by se tam vyzvracel pes.

Pes to nebyl.

Když jsem mu nabídla pomoc, léčbu, odborníka, řekl mi, že je to normální.

A že nemocná jsem já.

Přesto jsem zůstávala.

Protože co by řekli lidé.

Protože jsem byla mladá, sotva rok vdaná.

Protože jsem se styděla.

Devátého srpna 2017 jsem přišla z noční.

Vzala jsem igelitku.

Dvě trička. Jedny rifle.

Řekla jsem mu, že odcházím.

Odpověděl vařící kávou hozenou mým směrem.

Uhnula jsem.

A odešla.

Ten den jsem měla narozeniny.

A poprvé v životě jsem si nadělila dárek, který se nedá koupit: svobodu!

Dnes už vím, že to nebyla moje vina.

Že láska nebolí takhle.

Že mlčení není ctnost.

Dnes mám tři krásné, zdravé děti a milujícího muže.

A za to všechno vděčím sama sobě.